Můj boj

Můj boj 

Už dál nemůžu...Proklínám každého, kdo se do mě snaží dostat jídlo. Proklínám sebe. Svoje tělo nesnáším. Je to každodenní boj, jen můj boj...vnitřní. Najím se jen když musím, když jsem vyčerpaná a bez energie, když mi je špatně. Minulost se opakuje. Už nevidím cestu zpátky, je to jako začarovaný kruh. Moje lepší polovina si to moc dobře uvědomuje, že je to špatné, ale moje druhé já v tom chce pokračovat. Je to jako závislost. Závislost na kaloriích, na sebekontrole. Každý den se kontroluji váhu, koukám na sebe v zrcadle. Odráží se to i v mém chování. Někdy jsem šťastná, smutná, náladová. Mimo svět. Nevím proč mi zase přeskočilo. Už je to delší dobu, přesněji po maturitě, závěrečky v autoškole, nové auto... A nakonec práce na hlavní pracovní úvazek. Možná moc starostí. Svěřila jsem se přítelovi, poprvé za celou dobu jsem se rozbrečela. Už nemůžu dál, jsem vyčerpaná...

Svěřovat se někomu blízkému, uleví se vám.. Ale mám pocit, že vás za to odsoudí. Člověk, který nemá potuchu, jaké to je..

Začala jsem cvičit, zase.. Hlavně kardio (běh a spinner) a posilování na celé tělo. Váha jde dolů a já z toho mám tak šílenou radost. Vím moc dobře, že to není dlouhodobě udržitelné. Ale nedošla jsem k rozhodnutí, abych začala žít normálně. 

Psaní mi vždy pomáhalo. Takže tohle je zápis číslo jedna. 🙏